Prostorový hmatový model slouží zejména osobám se zrakovým znevýhodněním k lepší orientaci a poznání vymodelovaného území. Zpravidla se jedná o významné stavby jako muzea nebo hrady s jejich exteriéry i interiéry, ale může se také jednat o celé centrum města, případně dopravní uzly, jakými jsou například nádraží.
Prostorové hmatové modely slouží zejména osobám se zrakovým znevýhodněním k lepší orientaci a poznání vymodelovaného území, avšak mají široké uplatnění napříč různými obory jako pedagogika, umění, ale i územní plánování a architektura. Cílem těchto modelů je v požadovaném fyzickém měřítku a vhodnými haptickými vlastnostmi (minimum ostrých hran, více radiál) předat informace o prostorovém kontextu místa. To platí jak pro venkovní, tak pro vnitřní prostory. Hmatové modely se nejčastěji vyskytují na hradech nebo v muzeích, případně mohou vizualizovat celé centrum města. Nově jsou hmatové modely i součástí významných dopravních uzlů, jako jsou autobusová nebo vlaková nádraží. Výhodou těchto dotykových modelů je i to, že přitahují pozornost vidících lidí, kteří tak mají možnost poznat místo způsobem, jak ho poznává osoba se zrakovým znevýhodněním, tedy hmatem.
Alfons je poradenské centrum, které je součástí Institutu celoživotního vzdělávání VUT v Brně a jehož posláním je poskytovat poradenství a podpůrné služby uchazečům a studentům se specifickými potřebami na Vysokém učení technickém v Brně. Díky činnostem poradenského centra mohou tito studenti naplňovat svoje studium bez větších potíží. Centrum poskytuje odbornou pomoc i pedagogům a dalšímu personálu, čímž je usnadňována adaptace studentů do výuky a snadněji je možné nalézat individuální řešení připravené na míru každého konkrétního studenta.
Alfons je poradenské centrum, které je součástí Institutu celoživotního vzdělávání Vysokého učení technického v Brně. Jeho posláním je poskytovat poradenství a podpůrné služby uchazečům a studentům se specifickými potřebami na VUT v Brně. Díky činnosti poradenského centra mohou tito studenti naplňovat svoje studium bez větších potíží. Centrum má připravenou strategii, jak může pomoci studentům se specifickou poruchou učení, studentům se sluchovým znevýhodněním, se zrakovým znevýhodněním, s pohybovým znevýhodněním, studentům s poruchami autistického spektra, případně studentům s jinými potřebami. Tito studenti mohou využívat služby jako simultánní přepis, lepší rozvržení studia, psychologické konzultace či prodloužení doby pro písemný test. Alfons poskytuje odbornou podporu i pedagogům ve formě poradenství, workshopů, e-learningu nebo seminářů, které probíhají po celý rok.
Braillovo písmo je speciální způsob zápisu textu, určený pro osoby nevidomé a slabozraké, který se čte pomocí hmatu. Písmo bylo vynalezeno francouzským učitelem Louisem Braillem. Znaky Braillova písma jsou složeny z šesti bodů uspořádaných do obdélníku v rozestavení 2 × 3, obdobně jako na hrací kostce. V každém z těchto šesti bodů je pak možno umístit buď vyvýšenou tečku, nebo prázdné místo. Celkem lze tímto způsobem utvořit 64 jedinečných znaků, kdy znak o 6 prázdných bodech vyjadřuje mezeru.
Braillovo písmo je systém čtení a psaní pomocí dotyku, který používají osoby nevidomé i slabozraké. Skládá se z uspořádání teček, které tvoří písmena abecedy, čísla a interpunkční znaménka. Základní symbol Braillova písma, nazývaný Braillova buňka, se skládá ze šesti teček uspořádaných do tvaru obdélníku – tří teček vertikálně a dvou horizontálně. Braillovo (slepecké) písmo tedy používá šestibodové buňky. Každý znak je tvořen určitou kombinací těchto vystouplých a prázdných bodů. Celkem lze tímto způsobem utvořit 64 jedinečných znaků, kdy znak o 6 prázdných bodech vyjadřuje mezeru. Braillovo písmo je základním prostředkem gramotnosti nevidomých a dává nevidomému jednotlivci možnost seznámit se s pravopisem, interpunkcí a obecně psaným textem. Pro tisk dokumentů se využívá tzv. Pichtův psací stroj nebo speciální tiskárny. Problémem Braillova písma je nejednotnost systému (různé země používají různé normy), ale i nároky na prostor – běžně na jednu stranu A4 zaznamenáme 4–5 tisíc znaků, nicméně při použití Braillovy abecedy se na stranu A4 zaznamená 800–900 znaků.
Jedná se o neziskovou organizaci, která se zaměřuje na zpřístupnění sportovních aktivit pro děti a mladistvé se zdravotním znevýhodněním. Pomoc spočívá především ve finanční podpoře jednotlivců nebo organizací, např. při koupi sportovního náčiní, nebo v tvorbě cvičebních prostorů.
Nadace Emil je nezisková organizace, která pomáhá dětem a mladistvým se zdravotním znevýhodněním sportovat. Projekt Emil vznikl v roce 2003 a po úspěšném startu se v roce 2009 stal oficiálně nadačním fondem. Finanční podpora zahrnuje například nákup speciálních pomůcek, které ke sportu jednotlivci nutně potřebují, nebo pomoc s realizací sportovních hřišť a jiných venkovních prostorů. Výběr probíhá na základě individuálních žádostí, jejichž realizací se supluje chybějící podpora státu pro tuto cílovou skupinu. Cílem nadace je zlepšení kvality života dětem se zdravotním znevýhodněním i jejich rodin.
Jedná se o speciálně vycvičené psy, kteří slouží jako pomocník pro osoby s tělesným znevýhodněním, kupříkladu jim podávají věci, otevírají a zavírají dveře, rozsvěcují světlo, svlékají oblečení nebo přivolávají pomoc. Jejich výcvik je vždy přizpůsoben danému majiteli. Dokáže zčásti nahradit pomoc osobního asistenta či rodinného příslušníka. Mimo samotnou pomoc s fyzickými úkony mohou psi na majitele pozitivně působit i psychicky a poskytují jim určitou formu socializace.
Asistenční psi jsou psi, kteří provázejí osoby s tělesným znevýhodněním a slouží jim jako pomocníci, kupříkladu jim podávají věci, otevírají a zavírají dveře, rozsvěcují světlo, svlékají oblečení nebo přivolávají pomoc. Asistenční pes je připravován pro konkrétního žadatele, přesně dle jeho potřeb, možností, schopností a požadavků. Mimo fyzické úkony musí být tento pes i psychickou podporou pro majitele. Jsou to většinou psi, kteří se nehodí jako vodicí, protože nemají tendence jít před člověkem a spíše se drží u nohy, což se dobře využije při chůzi psa u vozíku. Výchova štěňat se pohybuje okolo 18 měsíců. Za tuto dobu by měl pes zvládat všechny požadované úkony. Během výcviku projde pes řadou zdravotních prohlídek, které vyloučí závažná zdravotní rizika. Cena asistenčního psa se pohybuje okolo 200 000 Kč.
Byty v celoměstském zájmu zpravidla zahrnují bydlení v gesci daného města, které tyto byty nabízí zájemcům podle různých kritérií. Žadatele eviduje a o nájmu rozhoduje město. Požadavky na budoucí nájemce si město také určuje samo. Může se jednat o byty jak pro osoby s fyzickým nebo mentálním znevýhodněním, tak například pro zaměstnance veřejné správy nebo mladé rodiny.
Byty v celoměstském zájmu zpravidla zahrnují bydlení v gesci daného města, které tyto byty nabízí zájemcům podle různých kritérií. Žadatele eviduje a o nájmu rozhoduje město. Požadavky na budoucí nájemce si město také určuje samo. Může se jednat o byty jak pro osoby s fyzickým nebo mentální znevýhodněním, tak například pro zaměstnance veřejné správy nebo mladé rodiny. Podmínkou k přidělení městského bytu může být například doporučení od navrhující organizace, jako je úřad, nezisková organizace nebo škola.
Byty zvláštního určení jsou byty zvlášť stavebně upravené pro ubytování osob znevýhodněných pohybově (zejména hůře mobilních osob užívajících vozík) nebo osob znevýhodněných zrakově či sluchově (v Brně nejsou určeny pro osoby se sluchovým znevýhodněním). O byty se mohou ucházet osoby se sníženou schopností pohybu nebo orientace, z čehož plynou zvláštní potřeby v oblasti bydlení, které běžné byty nemohou naplnit. Správu a přidělování má ve své gesci příslušné oddělení městského úřadu nebo magistrátu města.
Byty zvláštního určení jsou byty zvlášť stavebně upravené pro ubytování osob znevýhodněných pohybově (zejména hůře mobilních osob užívajících vozík) nebo osob znevýhodněných zrakově či sluchově (v Brně nejsou určeny pro osoby se sluchovým znevýhodněním). O byty se mohou ucházet osoby se sníženou schopností pohybu nebo orientace, z čehož plynou zvláštní potřeby v oblasti bydlení, které běžné byty nemohou naplnit. Správu a přidělování bytů se zvláštním určením má ve své gesci příslušné oddělení městského úřadu nebo magistrátu města. Do kategorie bytů zvláštního určení patří například domy s pečovatelskou službou či chráněné bydlení.
Haptické mapy jsou určené pro čtení hmatem. Slouží tedy především osobám se zrakovým znevýhodněním. Na rozdíl od běžných map lze haptické mapy používat pouze v tištěné podobě. Prvky obsažené v haptických mapách jsou kvůli přehlednosti oproti standardním mapám zjednodušené. Kvůli snazšímu hmatovému vnímání jsou některé prvky vizuálně sloučeny. Grafika bývá doplněna o popisky ulic, a to jak v Braillově písmu, tak latinkou, aby zůstala zachována možnost simultánního využití i pro vidící uživatele.
Haptické mapy jsou mapy určené pro čtení hmatem. Slouží tedy především osobám se zrakovým znevýhodněním. Na rozdíl od běžných map lze haptické mapy používat pouze v tištěné podobě. Prvky obsažené v haptických mapách jsou kvůli přehlednosti oproti standardním mapám zjednodušené. Kvůli snazšímu hmatovému vnímání jsou některé prvky vizuálně sloučeny. Lidem se zrakovým znevýhodněním se vytvořením a zpřístupněním haptických map otevírá možnost získat mapu libovolného území, přičemž výroba této mapy včetně veškeré přípravy podkladů trvá jen několik minut. Vybraný mapový podklad je s respektováním zásad hmatového vnímání převeden do grafického dokumentu, který je optimalizován pro technologie využívající takzvaný mikrokapslový papír. Na jeho teplocitlivou vrstvu se předloha standardním způsobem vytiskne a ve speciálním zařízení pomocí infračervené lampy zahřeje. Tím tmavé kontury získají na objemu, vystoupí nad povrch papíru a vytvoří hladký a dobře hmatný reliéf.
Homologace je schvalovací proces ve věci ověření vlastností určitého výrobku z hlediska přípustnosti jeho použití. Jedná se o byrokraticky náročný proces, který zahrnuje základní vstupní hodnocení, testování podle daných směrnic a norem a nakonec potvrzení schvalovacího orgánu. V případě homologace vozidel by po ukončení procesu mělo vozidlo splňovat všechny právní a technické požadavky, specifické pro danou zemi. V případě homologace tramvaje s indukční smyčkou vydává certifikát o homologaci, resp. k uvedení do provozu Drážní úřad.
Homologace je název pro kompletní schvalovací proces ve věci ověření vlastností určitého výrobku z hlediska přípustnosti jeho použití. Začíná se vstupními hodnoceními, po nichž následují testy podle norem Evropské hospodářské komise a směrnic Evropské unie. Následuje příprava technických zpráv, které jsou předloženy schvalovacímu orgánu s cílem získat konečné schválení. V případě homologace vozidel se požadavky na vozidlo mohou lišit stát od státu. Žadatel má možnost požádat o vydání osvědčení nebo homologaci vozidla buď pro 1 stát, nebo pro více států současně. K žádostem, které se týkají tramvají s jakoukoliv úpravou (indukční smyčka, nízkopodlažnost, sedačky, světla), vydává v České republice rozhodnutí výhradně Drážní úřad. V případě požadavku pro více států je vydávajícím orgánem Evropská železniční agentura.
Indukční smyčka je kompenzační pomůcka pro osoby nedoslýchavé, která se používá pro usnadnění komunikace s nimi. Indukční smyčky jsou umístěny v prostoru. Zvuk přijímaný ze zdroje, například televize, telefonu či přehrávače, do prostoru vyzařují a sluchadla ho zachycují. Osoby se zbytkem sluchu mají možnost plnohodnotného poslechu v nejrůznějších situacích, kdy by jen samotné sluchadlo nestačilo, kupříkladu v prostorech, kde dochází k velkému akustickému rušení jinými zvuky.
Indukční smyčka je zařízení, které osobám se zbytkem sluchu umožňuje plnohodnotný poslech v nejrůznějších prostorech a situacích, ve kterých samotné sluchadlo nestačí. Mohou být buď trvale zabudované, nebo přenosné. Indukční smyčky nejčastěji používají uživatelé sluchadel. Pracují tak, že zvuk přijímaný z nějakého zdroje, například z televize, telefonu, přehrávače apod., je vyzařován do prostoru ve formě proměnlivého magnetického pole modulovaného podle vstupního signálu. Tímto způsobem lze výrazně zlepšit komunikaci pro osoby se sluchovým znevýhodněním v rušných a hlučných prostorech. Prostory, kde může indukční smyčka najít své uplatnění, jsou například dopravní terminály, dopravní prostředky, kostely, kina, divadla, konferenční sály nebo i domácnost.
Oprava je technologický postup, kterým se opotřebovaná nebo jinak poškozená věc vrátí do původního, resp. použitelného stavu. Oprava může spočívat například ve výměně poškozených součástí nebo v obnovení správného uspořádání součástí. Při opravě běžně nedochází k výrazné změně existujícího stavu, tudíž nedochází k významným inovacím jako například změně povrchu chodníku, výšky obrubníku nebo změně uspořádání veřejného prostoru. Bývá výrazně rychlejší a levnější než rekonstrukce.
Oprava je technologický postup, kterým se opotřebovaná nebo jinak poškozená věc vrátí do původního, resp. použitelného stavu. Opravou se odstraňují účinky částečného fyzického opotřebení nebo jiného poškození za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu, například výměna povrchu chodníku, výměna dřevěných latí na lavičce, natření. Uvedením do provozuschopného stavu se rozumí provedení opravy i s použitím jiných než původních materiálů, dílů, součástí nebo technologií. Na rozdíl od rekonstrukce se oprava nezaměřuje na významné zkvalitnění objektu, například za účelem bezbariérové konstrukce veřejného prostoru.
Označník je svislé výrazné označení tramvajové, autobusové nebo trolejbusové zastávky, popřípadě zastávky jiné veřejné nebo i neveřejné dopravy, které se umisťuje zpravidla v úrovni čela nástupní hrany. Označník nese základní informace o linkách veřejné dopravy, které zastávku obsluhují.
Označník je svislé výrazné označení tramvajové, autobusové nebo trolejbusové zastávky, popřípadě zastávky jiné veřejné nebo i neveřejné dopravy. Označník se umisťuje zpravidla v úrovni čela nástupní hrany (na začátku nástupního ostrůvku nebo na začátku části chodníku vymezené pro zastávku). Označník nese základní informace o linkách veřejné dopravy, které zastávku obsluhují. Součástí označníku je: značka zastávky; tabulka nebo obdobné označení s názvem zastávky; tabulky nebo obdobné označení s čísly nebo jiným označením linek, případně směrovými šipkami; deska nebo skříňka pro jízdní řády a součástí může být dále i odpadkový koš.
Indukční smyčka je zařízení, které osobám se zbytkem sluchu umožňuje plnohodnotný poslech v nejrůznějších situacích, ve kterých samotné sluchadlo nedokáže posloužit. Indukční smyčky dělíme na přenosné a zabudované. Přenosná indukční smyčka se liší od té zabudované především možností manipulace. Lze ji tedy přenášet z místa na místo, kde může být znovu instalována. S přenosnou indukční smyčkou se můžeme setkat zejména na přepážkách úřadů, pokladnách a dalších místech, kde je třeba zajistit srozumitelnou komunikaci s osobami se sluchovým znevýhodněním. Kapacita baterie indukční smyčky se pohybuje okolo 14 hodin.
Indukční smyčka je zařízení, které osobám se zbytkem sluchu umožňuje plnohodnotný poslech v nejrůznějších situacích, ve kterých samotné sluchadlo nedokáže posloužit. Indukční smyčky dělíme na přenosné a zabudované. Přenosná indukční smyčka se liší od té zabudované především možností manipulace. Lze ji tedy přenášet z místa na místo, kde může být znovu instalována. S přenosnou indukční smyčkou se můžeme setkat zejména na přepážkách úřadů, pokladnách a dalších místech. Instalace na těchto místech výrazně přispívá k odstranění komunikační bariéry a snižuje psychickou zátěž osoby se sluchovým znevýhodněním. Ta si nastaví sluchadlo na polohu T nebo MT. Mikrofon na zapnutém zařízení snímá hlas mluvčího, který je přenášen magnetickým polem indukční smyčky. Sluchadlo přijímá toto pole a umožňuje tak uživateli lepší poslech s menším rušením hlukem okolí, čímž se celá konverzace stává pro obě strany příjemnější a efektivnější. Dosah zařízení je přibližně do 1,5 metru. Je nutné mít správně umístěný přístroj, tedy mezi komunikující osoby. Vestavěný mikrofon na zadní straně přístroje by měl být otočen k tomu, kdo hovoří.
Rekonstrukce je výrazný zásah do objektu za účelem jeho zhodnocení, resp. vylepšení a rozšíření jeho užívání. Na rozdíl od opravy dochází při rekonstrukci k zvýšení užitnosti objektu nebo prostoru. V kontextu tématu bezbariérovosti se může jednat zejména o úpravy veřejného prostoru jako snížení obrubníku, instalace reliéfní dlažby nebo snížení sklonu terénu. Bývá výrazně pomalejší a finančně nákladnější než oprava.
Rekonstrukce je výrazný zásah do objektu za účelem jeho zhodnocení, resp. vylepšení a rozšíření jeho užívání. Na rozdíl od opravy přináší objektu novou kvalitu, další vlastnosti, vyšší technické zhodnocení, resp. významnější kvalitativní změny. Nejedná se tak pouze o opravu s nápravou poškození, ale o zásadní změnu ve prospěch významně vyšší užitnosti. Rekonstrukce obnáší i počáteční demoliční práce, stavební práce nových prvků, případně i rekonstrukci souvisejících položek (např. rozvodů vody, vytápění, elektroinstalace, podlah, dveří, oken, omítek, ale i povrchu komunikace či výměnu itineráře veřejného prostoru).
Reliéfní dlažba je díky svému tvaru a výstupkům hmatem dobře rozpoznatelný povrch, který slouží k orientaci osob se zrakovým znevýhodněním při pohybu v prostoru a naznačuje změnu povrchu, případně potenciální překážku na trase. Jedná se nejčastěji o umělé vodicí linie nebo o venkovní dlažbu ve formě signálního či varovného pásu na chodnících, např. před přechody nebo na nástupištích MHD.
Jedná se o hmatem dobře rozpoznatelný povrch, který slouží k orientaci osob se zrakovým znevýhodněním při pohybu v prostoru. Díky svému specifickému tvaru (hrboly a drážky)dobře naznačuje náhlou změnu povrchu, případně potenciální překážku na trase. Jedná se nejčastěji o venkovní dlažbu vhodnou pro signální a varovné pásy na chodnících, před přechody či na nástupištích metra, tramvají, trolejbusů nebo autobusů. Naprostá většina typů takové dlažby bývá provedena ve světlých barvách, které rozpozná mnoho osob se zrakovým znevýhodněním od běžně používaných tmavých povrchů. Podstatný je barevný kontrast mezi povrchem a reliéfní dlažbou. Existují různé druhy povrchů, které mají svůj specifický význam – například paralelní hrboly ve čtvercovém uspořádání značí přechod komunikace; příčné drážky vůči směru pohybu značí možnou překážku v cestě (kupříkladu schody); podélné drážky vůči směru pohybu značí bezpečnou cestu bez překážek.
Rozpojovací tlačítko je speciální tlačítko na sloupech semaforů. Používají se v případech, kdy jsou dvě „klepátka“ na jednom sloupku nebo blízko sebe a nelze spolehlivě rozeznat, odkud jde zvuk klepání. Přidržení tlačítka umlčí zvuk pro nepotřebný směr chůze a ponechá pouze zvuk pro žádaný směr chůze.
Speciální tlačítka na sloupcích semaforů. Používají se v případech, kdy jsou dvě klepátka na jednom sloupku nebo blízko sebe a nelze spolehlivě rozeznat, odkud jde zvuk klepání. Držením tlačítka se zvuky pro nepotřebný směr chůze umlčí a je slyšet pouze zvuk pro žádaný směr.
Signální pás je zvláštní forma umělé vodicí linie, která určuje nevidomému přesný směr chůze v definovaných případech, např. přístup od vodicí linie k označníku MHD nebo k přechodu pro chodce. Signální pás je vždy ukončen u přirozené nebo umělé vodicí linie. Jeho povrch tvoří výstupky tvaru komolých kuželů s průměrem 20 milimetrů, výškou 5 milimetrů a roztečí výstupků 50 až 100 milimetrů. Signální pás je hmatný slepeckou holí a nášlapem. Tento pás je široký 800 až 1000 milimetrů, aby jej nebylo možné nevědomky přejít. V mozaikové dlažbě se signální pás lemuje rovinnými deskami šířky minimálně 250 milimetrů, které zvýrazňují jeho hmatný kontrast. Pás je také obvykle vizuálně kontrastní vůči okolí. Na rozdíl od varovného pásu (400 milimetrů) je signální pás širší. Signální pásy mají být vedeny především přímo, změna jejich směru musí být oprávněná a výjimečná a provádí se přednostně v pravém úhlu, v místě styku signálních pásů se zřizuje jejich přerušení.
Signální pásy označují lidem nevidomým nebo slabozrakým orientačně důležité místo, které potřebuje přesně identifikovat např. z důvodů nástupu do vozidla hromadné dopravy, přecházení ulice, vchodu do budov zvláště často používaných (knihovna pro nevidomé, centrum sociální a pracovní rehabilitace, speciální školní zařízení, úřad, zdravotnické zařízení apod.). Tento pás je široký 800 až 1000 milimetrů, aby jej nebylo možné nevědomky přejít. Užití signálních pásů k navedení na přechod pro chodce řeší správné nasměrování lidí nevidomých při přecházení, životně důležité je to zejména v případě situování přechodů do oblouků chodníku, na šikmých přechodech a přechodech s mimořádnou délkou. Signální pás směrově vede, a proto na přechodu musí být vždy veden ve směru přecházení, nejlépe v ose přechodu. Délka přímé části signálního pásu musí být minimálně 1,5 m, výjimečně méně (nástupní ostrůvky, střední tramvajový či dělicí pás). Uvedený minimální rozměr platí i pro délky jednotlivých částí signálního pásu s nutnou změnou směru. Změny směru signálního pásu musejí být mimořádné, odůvodněné konkrétní situací a provádějí se přednostně v pravém úhlu.
Sluchadlo je elektronická pomůcka, která se nejčastěji nosí za uchem nebo v uchu. Někdy se také nesprávně označuje jako naslouchadlo. Cílem sluchadla je zlepšení doslýchavosti osob se sluchovým znevýhodněním. Jeho základní části jsou mikrofon, sluchátko a výkonný mikročip se zesilovačem zvuku napájený baterií. Sluchadla jsou schopna: zvýraznit zvuk přicházející z určitého směru, zaměřit se na řeč a potlačit okolní hluk, komprimovat frekvence zvuku tak, aby byly znovu uchem slyšitelné. To vše automaticky bez manuálního zásahu uživatelů sluchadla.
Sluchadlo je elektroakustický přístroj sloužící ke zlepšení sluchu při částečné hluchotě zesilováním a modulací zvuku, a to především řeči přicházející z okolního prostředí. Někdy se také nesprávně označuje jako naslouchadlo. Tyto přístroje jsou schopny: zvýraznit zvuk přicházející z určitého směru, zaměřit se na řeč a potlačit okolní hluk, komprimovat frekvence zvuku tak, aby byly znovu uchem slyšitelné. Sluchadlo funguje tak, že zachycuje zvuk, zesiluje ho a posílá ho do zvukovodu, skrz střední ucho do vnitřního ucha, kde se nacházejí sluchové nervy. Existuje několik druhů sluchadel, které se liší především typem instalace a umístěním: sluchadla závěsná – většina přístroje je za uchem; sluchadla nitroušní – většina přístroje je přímo ve zvukovodu; kapesní sluchadla – zesilovač je v kapse oblečení; sluchadla brýlová – zesilovač je umístěn v nožičkách brýlí. Nejmodernější sluchadla se umí bez potíží připojit k mobilnímu telefonu, nabízí telefonování hands-free nebo streamování. Některá sluchadla jsou vyráběna tak malá, že jsou ve zvukovodu takřka neviditelná, i přesto jsou schopna reprodukovat zvuk ve vysoké kvalitě.
Jde o zkratku pro vysílač povelů pro nevidomé. Tato technologie umožňuje využití aktivátoru povelů na malém ovladači nebo na bílé holi, kdy stačí stisknout tlačítko s číslem povelu (1–6). Jednotlivá tlačítka mají vždy jen jednu funkci a její přiřazení ke každému číslu je standardizované. Jedná se o rádiový vysílač, kterým si osoby se zrakovým znevýhodněním aktivují akustická zařízení, např. externí hlásiče na vozidlech MHD, klepátka na semaforech nebo informační panely před vstupy i uvnitř budov institucí.
Jde o zkratku pro vysílač povelů pro nevidomé. Tato technologie umožňuje využití aktivátoru povelů na malém ovladači nebo na bílé holi, kdy stačí stisknout tlačítko s číslem povelu (1–6). Jednotlivá tlačítka mají vždy jen jednu funkci a její přiřazení ke každému číslu je standardizované. Tlačítko 1 spouští základní informaci o názvu budovy, tlačítko 2 vyvolá doplňkovou informaci pro lepší orientaci, tlačítko 3 informuje o číslu dopravního prostředku a jeho směru, tlačítko 4 potvrzuje řidiči nástup osoby nevidomé do dopravního prostředku, tlačítko 5 aktivuje akustické signalizace na přechodech, tlačítko 6 aktivuje doplňkové klávesnice některých typů elektrických informačních stojanů s hlasovým výstupem. Vysílače se mohou vyrábět s určitou škálou kmitočtů, mezi kterými je možné přepínat (kmitočty se liší podle země Evropské unie).
Varovný pás označuje rozhraní mezi prostorem běžně přístupným a prostorem potenciálně nebezpečným. Tento pás se zřizuje v dopravních stavbách nebo na komunikacích, konkrétně v místech sníženého obrubníku, např. bezbariérové přechody či tramvajové zastávky. Jeho povrch tvoří výstupky tvaru komolých kuželů s průměrem 20 milimetrů, výškou 5 milimetrů a roztečí výstupků 50 až 100 milimetrů. Varovný pás je hmatný bílou holí a nášlapem a musí být barevně kontrastní. Charakter povrchu varovného pásu je obvykle shodný se signálním pásem. K záměně však nemůže dojít vzhledem k jejich zřetelně odlišné šířce – varovný pás 400 milimetrů (pro interiér 300 milimetrů) a signální pás nejméně 800 milimetrů. V rámci realizace bezbariérových staveb se také klade důraz na dostatečný hmatný rozdíl mezi signálním i varovným pásem a jejich okolím, uvedené pásy musejí být také vizuálně, nejlépe barevně, kontrastní oproti okolí.
Varovný pás vyznačuje rozhraní bezpečného a nebezpečného prostoru (např. vstup do vozovky) a na přechodech se provádí v celé šířce přechodu (sníženého obrubníku a rampové části) se současným zachováním minimální délky 0,8 m k místu navázání signálního pásu. Tímto se zabrání situaci, kdy osoba se zrakovým znevýhodněním není schopna situaci vyhodnotit. Pro zamezení vstupu do nebezpečného místa, kde je situace neměnná, a proto ji lze kontrolovat kontaktně holí, se využívá zábran (zábradlí, zarážka pro slepeckou hůl a podobně). U varovného pásu je užití šedé reliéfní dlažby na šedém podkladu nepřijatelné, protože tyto pásy slouží nejen zcela nevidomým lidem, ale usnadňují pohyb v prostoru také lidem prakticky nevidomým nebo silně slabozrakým, pro které by uvedená barevná kombinace nebyla rozpoznatelná. Charakter povrchu varovného pásu je obvykle shodný se signálním pásem. K záměně však nemůže dojít vzhledem k jejich zřetelně odlišné šířce – varovný pás 400 milimetrů (pro interiér 300 milimetrů) a signální pás nejméně 800 milimetrů. Pokud to situace dovoluje, je možné spojit vodicí linii a varovný pás.
Hmatem rozpoznatelná linie, která slouží k orientaci osob se zrakovým znevýhodněním při pohybu v prostoru. Do prostoru podél vodicí linie by se neměly umísťovat žádné předměty (900 mm od osy přirozené vodicí linie nebo 800 mm od osy umělé vodicí linie).
Hmatem rozpoznatelná linie, která slouží k orientaci osob se zrakovým znevýhodněním při pohybu v prostoru. Vodicí linie rozlišujeme na přirozené vodicí linie a umělé vodicí linie. Přirozená vodicí linie je preferovanější. Jedná se především o přirozené součásti prostoru jako stěna domu, podezdívka plotu nebo obrubník trávníku, naopak v žádném případě není vhodnou vodicí linií obrubník chodníku na hraně vozovky. Umělá vodicí linie je speciálně vytvořený stavební prvek, který tvoří zpravidla podélné drážky, čímž je umožněna hmatová identifikace holí nebo nášlapem. Tento typ bývá využíván v případě, kdy není možné v prostoru využít přirozené vodicí linie.
Vodicí pes je speciálně vycvičený pes sloužící jako zvláštní pomůcka pro osoby se zrakovým znevýhodněním. Vodicí pes má za úkol provázet osobu se zrakovým znevýhodněním a pomáhat jí v běžném životě, a to hlavně při pohybu v exteriéru a veřejných budovách. Podobně jako asistenční pes i vodicí pes působí pozitivně na majitelovu psychiku a zvyšuje sebevědomí při pohybu v neznámém prostoru.
Vodicí pes je speciálně vycvičený pes sloužící jako zvláštní pomůcka pro osoby se zrakovým znevýhodněním. Vodicí pes má za úkol provázet osobu se zrakovým znevýhodněním a pomáhat jí v běžném životě. Po splnění prvního výcviku by měl být pes schopen upozorňovat zastavením na jakékoliv překážky v cestě a na pokyn je samostatně řešit, vyhledávat na povel schody, lavičky, dveře či třeba autobusovou zastávku. Posléze jsou vodicí psi připravováni na míru daného klienta, což může obnášet zapamatování si nejpoužívanějších tras. Výcvik vodicího psa trvá obvykle 18–20 měsíců a je zakončen zkouškou, která psa opravňuje k vykonávání funkce vodicího psa. Po složení této zkoušky může být pes předán osobě se zrakovým znevýhodněním.
Tato vyhláška z roku 2009 se zabývá obecnými technickými požadavky, které zabezpečují bezbariérové užívání staveb. Vyhláška byla vydána v rámci tzv. stavebního zákona č. 183⁄2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, Ministerstvem pro místní rozvoj. Vyhláška stanoví obecné technické požadavky na stavby a jejich části tak, aby bylo zabezpečeno jejich užívání „osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace“. Tato vyhláška má sloužit jako návod, jak postupovat při činnostech spjatých se stavební činností ve veřejném i privátním prostoru. Vyhláška jasně stanovuje pravidla, která musí daný projekt splňovat, aby byla naplněna její vize.
Tato vyhláška z roku 2009 se zabývá obecnými technickými požadavky, které zabezpečují bezbariérové užívání staveb. Vyhláška byla vydána v rámci tzv. stavebního zákona č. 183⁄2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, Ministerstvem pro místní rozvoj. Vyhláška stanoví obecné technické požadavky na stavby a jejich části tak, aby bylo zabezpečeno jejich užívání osobami s pohybovým, zrakovým, sluchovým a mentálním postižením, osobami pokročilého věku, těhotnými ženami, osobami doprovázejícími dítě v kočárku nebo dítě do tří let. Podle této vyhlášky se postupuje při zpracování dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, dále při zpracování technického popisu záměru pro vydání územního souhlasu a při zpracování projektové dokumentace, při povolování nebo ohlašování staveb, při vydávání kolaudačního souhlasu, při užívání a odstraňování staveb nebo zařízení a při kontrolních prohlídkách staveb. Vyhláška stanovuje požadavky na stavby (pozemní komunikace, veřejné prostranství, byty, občanská vybavenost), které musí být posléze splněny.
Workoutové hřiště tvoří soustavy hrazd, bradel, žebřin a dalších jednoduchých prvků sloužících k cvičení, zejména s vlastní vahou. Tyto konstrukce se většinou nachází venku, ve veřejných prostorech obcí, jako jsou parky, sídliště nebo sportovní areály. Přístup k nim je zpravidla bezplatný. Výhodou těchto míst je tedy především jejich dostupnost pro každého, kdo má zájem cvičit nebo posilovat. V kontextu bezbariérovosti těchto míst je důležitý zejména povrch, který by neměl být sypký (písek, štěrk), ale zároveň měkký, aby mohl tlumit pád nebo náraz. Aby byla hřiště dostupná skutečně pro každého, například uživatele invalidního vozíku, je nutné mít vybavení v dosažitelné výšce.
Jedná se o místo, kde lze provozovat tzv. street workout (trénování na ulici), který je založen především na cvičení s vlastní vahou. Tato hřiště se většinou nachází ve venkovních prostorech obcí, zejména v parcích, na sídlištích nebo ve sportovních areálech. Jejich předností je především dostupnost, protože vstup na tato místa je povětšinou bezplatný. Jedná se i o dobré místo pro socializaci. Pro uživatele vozíku je důležitý charakter povrchu hřiště, na příliš měkkém povrchu, jako je písek nebo štěrk, by byla obtížná manipulace s vozíkem. Proto se přistupuje k instalaci pryžové dlažby, která dobře tlumí pády a nárazy, ale zároveň je dost pevná, aby se po ní dalo vozíkem jezdit.
Prvky, které by na kvalitních a kompletních workoutových hřištích neměly chybět, jsou: vysoká (doskočná) samostatně stojící hrazda; více různě vysokých hrazd napříč celým hřištěm, včetně hrazdy v úrovni pasu a u země; dvojitá klasická bradla; nízká bradla (stálky) u země; žebřík na ručkování; žebřiny; úchyt na gymnastické kruhy; šikmá a rovná posilovací lavice s madly; v případě přírodního povrchu (kačírek, štěpka, tráva) i kus pevné, rovné plochy. Většina těchto prvků by měla být dostupná ve vhodné výšce i pro uživatele vozíků.
Zabudované indukční smyčky mají za úkol usnadnit osobám se sluchovým znevýhodněním poslech především ve velkých, rozlehlých sálech, jako jsou například kina, divadla, koncertní sály nebo konferenční haly. Princip fungování se ve své podstatě neliší od fungování přenosné indukční smyčky, umožňuje tedy plnohodnotný poslech v nejrůznějších situacích, ve kterých samotné sluchadlo nedokáže posloužit. Smyčka je umístěna po obvodu sálu nebo hlediště v obvodové stěně, nejčastěji zatažena do trubky pod povrchem stěny. V případě, že toto není možné, může se indukční smyčka vložit do podlahy. Indukční smyčky mohou být vedeny přes celý sál hlediště nebo ji lze nainstalovat pouze přes několik řad sedadel v hledišti, které budou přednostně obsazovány nedoslýchavými lidmi.
Zabudované indukční smyčky mají za úkol usnadnit osobám se sluchovým znevýhodněním poslech především ve velkých, rozlehlých sálech, jako jsou například kina, divadla, koncertní sály nebo konferenční haly. Indukční smyčka umožňuje plnohodnotný poslech v nejrůznějších situacích, ve kterých samotné sluchadlo nedokáže posloužit. Po obvodu sálu nebo hlediště je smyčka zabudována v obvodové stěně, nejčastěji zatažena do trubky PVC uložené pod povrchem stěny. V případě, že toto není možné, může být indukční smyčka uložena do podlahy. Smyčka by měla být vedena horizontálně, v případě nutnosti s mírným šikmým sklonem. Neměla by být vedena vertikálně, jelikož by smyčka byla neefektivní, fungovala by pouze v místech, nad kterými je vedena. Indukční smyčky mohou být vedeny přes celý sál hlediště, je však možné indukční smyčku instalovat pouze přes několik řad sedadel v hledišti, které budou přednostně obsazovány lidmi se sluchovým znevýhodněním. Zabudované indukční smyčky se dělí podle dosahu. Existují smyčky, které dosáhnou pouze do 50 metrů, do 100 metrů a případně až do 150 metrů. Od dosahu smyčky se poté odvíjí i cena od 10 000 Kč až do 30 000 Kč. Napojení indukční smyčky na lokální ozvučovací okruh sálu nebo hlediště (místní rozhlas, lokální ozvučení prostor) je možný přes speciální zesilovač. Tento zesilovač bývá vyráběn podle charakteristik dané místnosti, délky smyčky, proudovému zatížení a vyzářenému výkonu.
Jedná se o hlavní (primární) dorozumívací prostředek lidí neslyšících žijících v České republice. Jeho uživatelé komunikují skrze gesta, posunky, ale také grimasy nebo pohyby těla. Znakový jazyk se liší od mluvené češtiny a pro uživatele se jedná de facto o cizí jazyk. Český znakový jazyk (ČZJ) bývá obecně zaměňován za znakovanou češtinu, která ale vznikla na základě mluvené češtiny, odkud přejímá většinu slov a výrazů. Osoby neslyšící se s ní setkají především při výuce. ČZJ se od ní a dalších národních znakových jazyků odlišuje především svým slovníkem, zásobou znaků, ale i gramatikou.
Český znakový jazyk (ČZJ) je hlavní dorozumívací prostředek lidí neslyšících žijících v České republice. Komunikace uživatelů probíhá skrze znaky, gesta, posunky, ale také grimasy nebo pohyby těla. Mluvená čeština je pro tyto osoby v podstatě cizím jazykem. ČZJ bývá obecně zaměňován za znakovanou češtinu. Její slovník sice do značné míry čerpá ze slovníku znakového jazyka, zahrnuje však i znaky jiné. Ty jsou vytvářené obvykle slyšícími osobami s cílem zprostředkovat osobám neslyšícím strukturu příslušného mluveného jazyka. Současná podoba ČZJ je odlišná od dalších národních znakových jazyků v Evropě i ve světě především svým slovníkem (zásobou znaků), ale i systémovými rysy (gramatikou). Na druhou stranu mají však znakové jazyky z celého světa významné společné rysy, které umožňují mluvčím těchto jazyků se spolu vzájemně dorozumět alespoň na základní úrovni. Pro české prostředí je uzpůsoben tak, aby byl užitečný co nejširšímu spektru uživatelů (jedná se přibližně o 10–15 tisíc uživatelů).